Lehká verze · Plná verze webu · V nouzi volejte 112
Modelový příběh (fiktivní postava v realistické situaci)
Ondrovi je sedmnáct. Jednoho večera mu TikTok zaplaví videa, která mají vyděsit. Dvě minuty ověřování, soukromý vzkaz kamarádovi a rozhovor s mámou v kuchyni.
Ondrovi je sedmnáct a chodí do druhého ročníku průmyslovky. Bydlí s rodiči a dvanáctiletou sestrou v řadovém domku v okresním městě. Máma prodává v drogerii, táta je instalatér. Ondrův bratranec Honza slouží v armádě a už půl roku je s jednotkou NATO na východním křídle aliance. Ondra večer po tréninku leží v posteli a projíždí TikTok. Dělá to tak každý den.
Konflikt na východní hranici NATO trval třetí týden. Česko nebylo bojištěm, ale ve zprávách se o něm mluvilo pořád. Doma se o tom moc nemluvilo. Táta vždycky přepnul program a máma se jen zeptala, jestli Honza psal.
Ve čtvrtek kolem deváté se Ondrovi feed za pár minut proměnil. Video za videem, stejná smutná hudba, podobné texty v češtině. Opakovalo se v nich, že tohle není naše válka a že nás do ní někdo tahá. Ondra ten názor znal. O tom, jestli a jak má Česko pomáhat, se lidé hádají i u nich v rodině, a to je v pořádku. Tohle ale bylo jiné. Stejné věty, stejná hudba a účty s náhodnými jmény a čísly.
Pak přišlo video, u kterého se mu sevřelo hrdlo. Rozmazané záběry a pod nimi popisek, který tvrdil, že jde o české vojáky, kteří zahynuli, a že se to tají. Ondra myslel na Honzu. Prst mu na chvíli zůstal viset nad tlačítkem Sdílet.
Pak si vzpomněl na hodinu základů společenských věd před měsícem. Učitelka tehdy rozdala kartičky se šesti technikami manipulace. „Možná na něco takového narazíte,“ řekla. „Video ‚vojáka‘ nebo ‚lékaře‘ z účtu, o kterém nic nevíte. Je udělané tak, aby vás vyděsilo dřív, než začnete přemýšlet.“ U techniky Falešný svědek stála na kartičce otázka: Dá se zdroj ověřit? Kdy účet vznikl?
Ondra se nadechl a místo sdílení otevřel profil. Účet neměl jméno ani tvář. Nejstarší video na něm bylo staré čtyři dny a všech čtyřicet bylo na stejné téma.
Pak udělal ze záběru snímek obrazovky a vyhledal ho podle obrázku. Stejné video našel na dalších účtech. Pod jedním lidé v komentářích psali polsky, že jde o polské vojáky. Pod jiným slovensky, že o slovenské. Jeden výsledek vedl na starší článek ze zahraničního webu, kde byl tentýž záběr popsaný úplně jinak a s jiným datem.
Nakonec se podíval na web Českého rozhlasu a armády. O ničem takovém tam nebyla zmínka.
Video nesdílel a nekomentoval, protože i naštvaný komentář pomáhá videu k dalším lidem. Nahlásil ho přímo v aplikaci přes volbu Nahlásit a jako důvod vybral nepravdivé nebo zavádějící informace. Pravidla komunity TikToku takový obsah řadí pod misinformace.
Jenže ve třídní skupině na WhatsAppu už to video bylo. Poslal ho Kuba, se kterým Ondra sedí v lavici od prváku. Připsal k němu: „Tohle vám v televizi neřeknou.“ Pod tím už visela řada reakcí.
Ondru napadla odpověď, rychlá a ostrá. Něco o tom, že Kuba šíří propagandu a ať se probere. Napsal ji a pak ji smazal. Kuba není nepřítel. Je to kamarád, který se bojí stejně jako on a má na válku jiný názor. Na to má právo.
Napsal mu soukromě: „Hele, to video jsem zkoušel dohledat. Je starý a není odsud, koluje i s polskými a slovenskými popisky. Posílám ti, kde jsem ho našel.“
Odpověď přišla hned. „Ty fakt věříš všemu, co řekne vláda.“
„Nevěřím všemu,“ napsal Ondra. „A klidně si každý myslíme něco jinýho o tom, jestli tam máme být. O tom se dá hádat. Ale tohle konkrétní video je podvrh. To je jiná věc.“
Kuba už neodepsal.
Později si Ondra řekl, že udělal dvě chyby. Než na to video narazil, projížděl feed skoro hodinu, a čím déle, tím byl vystrašenější. A Kubovi psal pozdě večer a unavený. Ráno by to napsal klidněji a možná by se rovnou zeptal, čeho se Kuba bojí.
Kolem desáté zaklepala na dveře máma. V ruce telefon, oči vlhké. Totéž video jí přišlo na Facebooku od kolegyně. „Ondro, je tam Honza?“
Sedli si v kuchyni. Ondra jí ukázal, co našel: čtyři dny starý účet, polské a slovenské komentáře, starý článek. Pomalu a bez přednášky. Táta se opíral o linku a mračil se. „Stejně nevíš, komu věřit. Lžou všichni.“
„Nemusíš nikomu věřit na slovo,“ řekl Ondra. „Ale tohle se dá ověřit. Za dvě minuty. Ukážu ti to.“ A ukázal. Táta chvíli mlčel. „No dobře. Tohle je fakt starý.“
Máma pak zavolala tetě. Honza jí psal ještě to odpoledne, že je v pořádku a mají hodně práce. Máma se poprvé za celý večer usmála. Táta postavil vodu na čaj.
Ondra ten večer TikTok už neotevřel. Telefon nechal nabíjet v kuchyni.
Ráno měl ve třídní skupině novou zprávu od Kuby: „To video, co jsem včera poslal, bylo fake, sorry. Názor na válku mám pořád stejnej.“ Ondra mu dal palec nahoru. O přestávce se ho Kuba zeptal, jak to hledání podle obrázku vlastně funguje. Ukazovali si to spolu nad jedním telefonem až do zvonění.
Pomohlo, že Ondra techniku znal dřív, než na ni narazil. Otázka z kartičky mu dala co dělat ve chvíli, kdy by jinak jednal ze strachu. Pomohlo, že s Kubou mluvil soukromě a bez nálepek a že oddělil názor od podvrhu. A pomohlo, že s mámou ověřovali spolu, místo aby ji uklidňoval prázdným „to bude dobrý“.
Chybělo, aby techniky znali i rodiče a kolegyně, která mámě video poslala. Chyběla doma domluva, kde si budou ověřovat zprávy. A chyběla chvíle, kdy Ondra sám řekne dost a telefon odloží dřív, než se vyděsí.
Tohle je modelový příběh. Ondra, jeho rodina i Kuba jsou vymyšlení a video ani účty z příběhu neexistují. Situace je ale realistická. Opírá se o známý postup kampaní na sociálních sítích, kdy se staré nebo vytržené záběry šíří s novým popiskem, o svědectví Ukrajinců o informačním chaosu v prvních dnech invaze v roce 2022 a o výzkum psychologického očkování proti manipulaci (prebunkingu). Text čeká na odbornou revizi z oblasti mediální výchovy a psychologie.
Krok na dnes: Až vás příště nějaké video rozzlobí nebo vyděsí, zjistěte před sdílením, odkud pochází a kdy účet vznikl.